V nóbl mantlu by si do futrálu nikdo netrouf. Všichni si zaslouží totéž

Absolvovat s Achabem Haidlerem jakoukoli komentovanou prohlídku znamená, že se jde do divadla. Představení je to opravdu jedinečné, v jednom prostoru a během krátké chvíle se dovídáte něco k tématu, něco ze života, něco, co vůbec nevíte, co je a všechno se opírá o složitý kontext kontextů a především humor! Posluchač musí dávat bedlivý pozor, být pořád ve střehu, protože když Achab mluví o židovském pohřbívání, snadno si v tématu odskočí až ke Gottovi a Madeleine Albrightové…

„Mám problém, abych se neopakoval, proto to dnes bude malinko nervozní, ale vy to spravíte tím, že se budete ptát….“, zahajuje svou noční komentovanou prohlídku židovského hřbitova a po malé slovní odbočce o službě laskavosti a židovském postupu mytí rukou se dozvídáme, že dnešní téma zní Židovské pohřbívání.

Dostáváme pokyn vyrazit směrem k hrobu rabína Šacha. Špalír sedmdesáti návštěvníků se dá do pohybu. Atmosféra je krásná, všude svíčky. Český herec, hebraista, spisovatel a překladatel Achab Haidler sice neodmyslitelně patří k holešovskému festivalu židovské kultury už mnoho let, večerní komentovanou prohlídku židovského hřbitova ale dělá poprvé.

„Židovské pohřbívání se nijak nelišilo od toho, jak to tady pod Hostýnem bejvávalo. Pán Bůh řekl v prach jsi a v prach se obrátíš, takže rychle šup pod zem do pelíšku. Žádné povalování čtrnáct dní v lednici,“ glosuje hned na úvod a loktem se opírá o Šachovu tumbu.
Pak přijde upozornění, že se chystá říci něco, co říká moc rád: „Tihle ti tady, ti jsou bezbranní, musí tady s námi být a musí být chránění. V židovství neexistuje vykopat hrob, protože potomci nezaplatili za hrobku. Ta tělíčka tady čekají na cestu k mesiáši,“ vysvětluje a prsty symbolicky zabodává do země.

Zemřelého Židé před pohřbem umyli, přitom se modlili a omlouvali, že na něj sahají. Muži myli muže, ženy zase ženy. Učesali a oblékli do lněného roucha.
„Nikdo by si netroufl mít do futrálu nóbl mantl. Všichni si zaslouží totéž,“ říká náš průvodce a následuje vysvětlení, co byla ta roucha. Achab je srovnává s nám známým lidovým zvykem drhnutí peří. Židovské ženy se místo práce s peřím věnovaly šití rouch pro budoucí zemřelé. Byla stejná jako roucha velekněze v biblickém chrámu. Zemřelý byl připraven na „cestu k panovníkovi“.
Kamenné náhrobky se umísťovaly až rok po uložení do hrobu. Ty, které leží mezi obřadní síni a Šachovou tumbou, jsou nejstarší a také viditelně skromnější než ty, které potkáte podél hlavní cestičky přes hřbitov. „Pýcha a touha předvést se, tomu se neubránili ani Židé,“ pokrčí rameny Haidler a ruce už otáčí směrem k nejstarší části hřbitova.
Židé pohřbívali tak, aby se zemřelým hlavně dobře leželo. Tělíčka natočená k Jeruzalému. „Že jsou na husto? Nejsou, zkuste si polehat mezi náhrobky a zjistíte, že vám to vyjde,“ bleskově reaguje na první dotaz.
Přichází další - může se chodit přes hroby? „Když půjdete s láskou a úctou, andělé se nezlobí. Když na hrobě budete tančit, tak na tom vašem bude pravděpodobně také někdo tančit. Ale taky se vám tam vyčůrá….“.
Achab Haidler mluví a mluví, všechno dává krásný smysl, všechno do sebe krásně zapadá. Nakonec se opět loučí s ponaučením, že nejdůležitější je žít naplno.
„Opravdu se nebojte smrti. Ne že bychom šli do lepšího, ale to jen spánek, přirozená součást života. Mnohem důležitější je to, co stihneme mezi tím.“


Dana Podhajská

 

fzk_2022_haidler_prohlidka.jpg

 

« Zpět do výpisu aktualit