K odvaze
Hlavní motto letošního festivalu nevzniklo náhodně; žádná „z nouzectnost“. Když jsme loni uvažovali o tom, čemu věnovat ročník letošní, doba už nebyla jednoduchá. A s přibývajícími dny vidíme, že se hned tak nezjednoduší. Válka na Ukrajině se vleče, nové války propukají a k tomu vaše i naše běžné všední starosti. Nejrůznější převraty, lži o snižování podílu plastů a uměle udržovaná hysterie o odchodu do důchodu. Nějaké to tornádo, riziko přívalových dešťů a jarní mrazy. Jeden by si řekl, že to teda moc k žití není.
My jsme ale „odvahou k životu“ měli na mysli něco maličko jiného. Už proto, že Ha-Makom je přece jen festival kultury židovské! A židovská tradice učí, že „moudrost je z vidění“. A je to poměrně hluboká myšlenka. Prosákla do všech náboženství a kultur. Vždyť nejen v křesťanství se doslýcháme: Čeho oko nevidělo a ucho neslýchalo… A stejně tak i komunistickej strejda u piva dělával ramena hláškou:„Není ti padesát, nebyls v Rusku (tj. neviděls Sovětský svaz a soudruha Stalina), tak nedělej chytrýho.“
Odvaha k životu vlastně ani kór moc odvahy nepotřebuje. Jediné, na čem záleží, je odvaha vidět. Odvaha dívat se. Nebo ještě lépe řečeno, mít odvahu umět vidět. Najít si ten správný pohled na život. Nezapomenu na to, když mi andělé při mé první návštěvě Izraele přistrčili do cesty maličkého kulaťoučkého žídka. Černobílej, nádherný pejzy. Nádherný úsměv. Ptá se mne, odkud, že jsem a – v Izraeli zcela klasicky – jak se mi tam u nich líbí. Po pravdě mu říkám, že jsem nadšenej, jen že mě maličko štve, jak každej kšeftuje s pánembohem. Arab prodává mezuzy a židovské suvenýry, arménská církev zase „zaručeně svatý“ Svatý olej a nějaké ty trny z koruny, židi úplně všecko, a katolíci dokonce i pitnou vodu. Což mi v těch tamních vedrech připadalo jako docela nekřesťanská prasárna.
Dědouch se usmál a povídá po židovsku. „To chce brýle.“ Jen jsem vypoulil oči. Jenže přesně na to on čekal. „Jo brýle! Jedno sklo růžový a druhý černý…“ A najednou zmizel. Možná to byl prorok Eliáš.
Další slavnej žid, ten z Galileje, řekl: „Já (ty, on, ona, ono) jsem cesta, pravda a život.“ I tenhle výrok se dá krásně uplatnit. Aby byl život k žití, stačí jen jediné. Odvaha k „cestě“ (cestě někam, ke druhým, do svědomí, „domů“), odvaha k pravdě a odvaha k životu. Ostatně, zalistujeme si v tom nejkrásnějším, co jidiškajt vesmíru přinesla – totiž v Písmu svatém. Tam v poslední knize od Mojžíše najdeme dvě nádherné kapitoly. Jedna je plná požehnání a ta druhá plničká kleteb a varování. Požehnání i kletby ale vždycky závisejí na tom, jestli víme, kde je to skutečné „doma“ a kdo nás drží v dlani. Proto také obě tyto kapitoly končí hodně inspirativní výzvou k odvaze k životu. „Hle položil jsem před tebe požehnání i kletby, život a smrt. Miláčkové moji, volte život…“
A komu to nestačí nebo připadá moc složité, tomu jen připomenu starý židovský vtip. Přijde chudák žídek za rabínem, že život není k žití. Stavení malé, dětí jak máku, všude vřískot, tlačenice, ani koutek na meditaci a modlitbu. Rabín nešťastníkovi doporučí, ať si do té spoušti přibere ještě kozu, šest slepic a jalovici. Žídek poulí oči, jako tehdy já nad dědouchem, ale poslechne. Uplynou tři neděle a oba – tedy rabín a žídek se potkají ve štetlu.
„Tak co, jak jde život?“ zajímá se rebbe.
„Hrůza, nevím, jestli jste mi poradil úplně nejlíp,“ přiznává se utrápený hospodář.
„No tak teď tu kozu, slepice a jalůvku zase vypusť na dvůr...“
Ještě ten večer přiběhl žídek na rabinátu s košíkem vajec na poděkování a hlavně velkým žehnáním a velebením: „Rebbe, vy jste vážně veliký cadik! Takovej klid, co mám teď doma, přesně po tom jsem toužil!“
Odvaha k životu? Vidět ho jakopoloplnou sklenku. Ne poloprázdnou. Protože tak i tak je nádherný, ale neuvěřitelně krátký. Odvahu!
26. července 2024, Jaroslav Achab Haidler, Holešov