aktuality

Kameny, o které je třeba klopýtnout

28. července 2024

Kameny zmizelých neboli Stolpersteine, doslova „kameny, o které je třeba klopýtnout“, jsou od léta loňského roku položeny také v Holešově. V rámci 23. ročníku Festivalu židovské kultury byly položeny první dva, v pondělí 28. srpna 2023 jich přibylo dalších deset. Kameny mají připomínat tragédii a peklo koncentračních táborů, zbytečný zmar lidských životů a zároveň však svým zlatým odleskem udržují neustálou ostražitost před tím, aby se lidstvo už nikdy nedopustilo takových hrůz.

Z iniciativy potomků a členů rodiny Brichtovy a Beerovy byly instalovány Kameny zmizelých za Ludvíka Beera (65 let), Annu Beerovou, rozenou Brichtovou (57 let), Egona Beera (35 let), Alfreda Zdeňka Beera (23 let), Gretu Beerovou, rozenou Fuchselovou (50 let), Eriku Beerovou (21 let), Bertu Brichtovou, rozenou Popperovou (59 let), Rudolfa Brichtu (56 let), Doru Brichtovou (52 let) a Lydii Brichtovou (18 let).

Je úctyhodné, že se členové obou spřízněných rodin do Holešova sjeli z různých koutů světa od Austrálie přes Německo až po naši vlast, aby uctili památku svých předků. V Holešově strávili společný den prohlídkou Šachovy synagogy, židovského hřbitova a části města. Při procházce střádali vzpomínky na své prarodiče, tety a strýce. Padlo mnoho slov a bylo představeno mnoho lidských příběhů.  

Samotného pietního aktu se pak v časném odpoledni kromě čtrnácti členů rodiny zúčastnili také občané našeho města. Svůj dvojjazyčný projev přednesl starosta města Milan Fritz: „Tyto kameny jsou památkou na konkrétní osoby a jejich život zde v Holešově. Současně jsou symbolem a připomínkou toho, jak hloupost a nadřazenost vede k tragickým koncům. Tyto Stolpersteine nechť každému, kdo o ně zakopne, připomenou, že za obecnou tragédií šoa se skrývá smutný osud jednotlivce.“ Za správná slova poděkovala Irena Anna Brichtová, která stojí za myšlenkou i samotnou organizací položení Kamenů zmizelých v Holešově.

Hana Helsnerová, Holešov

Výstava „K jako KAFKA“ na zámku

27. července 2024

Výstava předního českého grafika Jaromíra 99 ke stoletému výročí úmrtí Franze Kafky.

Jaromír 99 patří mezi českými autory mezi nejvýraznější umělecké postavy současnosti. Svou uměleckou kariéru začínal ještě před rokem 1989 jako muzikant punkové kapely, a i když je jeho jméno v hudebním světě dobře známé, proslavil se především jako grafik a ilustrátor. Mezi jeho nejvýznamnější díla patří bezpochyby komiks a animovaný film Alois Nebel, komiksy Zámek, Zátopek, Čáslavská nebo komiks Zatím dobrý, popisující příběh bratří Mašínů.

Jaromír 99 svá díla tvoří jako digitální obrazy, přičemž do nedávna zůstávala většina jeho tvorby pouze v černé a bílé. Poslední dobou však Jaromír přidal do svých obrazů i barvy, často výrazné a pestré, a posunul svou tvorbu na novou, živější úroveň, kde už černá a bílá nestačí.

Kafkova novela Zámek se dodnes řadí mezi nevýznamnější díla 20. století a v roce 2013 vznikla i její komiksová adaptace, kterou napsal David Zane Mairowitz a ilustroval Jaromír 99. Absurdní příběh zeměměřiče K., který byl ze zámku povolán na práci a marně se snaží získat instrukce, co má vlastně vykonat, si mohou návštěvníci prohlédnout v grafické podobě prostřednictvím ilustrací z úspěšného komiksu.

Výstavu pořádá Městské kulturní středisko v Holešově ve spolupráci s Galerií Panská 1 v Českých Budějovicích jako poctu Franzi Kafkovi, spisovateli světového významu a českému rodákovi, který zemřel v roce 1924.

Výstava je součástí festivalu Ha-Makom a v arkádách zámku bude k vidění do 28. července.

Jana Slovenčíková, Holešov

K odvaze

26. července 2024

Hlavní motto letošního festivalu nevzniklo náhodně; žádná „z nouzectnost“. Když jsme loni uvažovali o tom, čemu věnovat ročník letošní, doba už nebyla jednoduchá. A s přibývajícími dny vidíme, že se hned tak nezjednoduší. Válka na Ukrajině se vleče, nové války propukají a k tomu vaše i naše běžné všední starosti. Nejrůznější převraty, lži o snižování podílu plastů a uměle udržovaná hysterie o odchodu do důchodu. Nějaké to tornádo, riziko přívalových dešťů a jarní mrazy. Jeden by si řekl, že to teda moc k žití není.

My jsme ale „odvahou k životu“ měli na mysli něco maličko jiného. Už proto, že Ha-Makom je přece jen festival kultury židovské! A židovská tradice učí, že „moudrost je z vidění“. A je to poměrně hluboká myšlenka. Prosákla do všech náboženství a kultur. Vždyť nejen v křesťanství se doslýcháme: Čeho oko nevidělo a ucho neslýchalo… A stejně tak i komunistickej strejda u piva dělával ramena hláškou:„Není ti padesát, nebyls v Rusku (tj. neviděls Sovětský svaz a soudruha Stalina), tak nedělej chytrýho.“

Odvaha k životu vlastně ani kór moc odvahy nepotřebuje. Jediné, na čem záleží, je odvaha vidět. Odvaha dívat se. Nebo ještě lépe řečeno, mít odvahu umět vidět. Najít si ten správný pohled na život. Nezapomenu na to, když mi andělé při mé první návštěvě Izraele přistrčili do cesty maličkého kulaťoučkého žídka. Černobílej, nádherný pejzy. Nádherný úsměv. Ptá se mne, odkud, že jsem a – v Izraeli zcela klasicky – jak se mi tam u nich líbí. Po pravdě mu říkám, že jsem nadšenej, jen že mě maličko štve, jak každej kšeftuje s pánembohem. Arab prodává mezuzy a židovské suvenýry, arménská církev zase „zaručeně svatý“ Svatý olej a nějaké ty trny z koruny, židi úplně všecko, a katolíci dokonce i pitnou vodu. Což mi v těch tamních vedrech připadalo jako docela nekřesťanská prasárna.

Dědouch se usmál a povídá po židovsku. „To chce brýle.“ Jen jsem vypoulil oči. Jenže přesně na to on čekal. „Jo brýle! Jedno sklo růžový a druhý černý…“ A najednou zmizel. Možná to byl prorok Eliáš.

Další slavnej žid, ten z Galileje, řekl: „Já (ty, on, ona, ono) jsem cesta, pravda a život.“ I tenhle výrok se dá krásně uplatnit. Aby byl život k žití, stačí jen jediné. Odvaha k „cestě“ (cestě někam, ke druhým, do svědomí, „domů“), odvaha k pravdě a odvaha k životu. Ostatně, zalistujeme si v tom nejkrásnějším, co jidiškajt vesmíru přinesla – totiž v Písmu svatém. Tam v poslední knize od Mojžíše najdeme dvě nádherné kapitoly. Jedna je plná požehnání a ta druhá plničká kleteb a varování. Požehnání i kletby ale vždycky závisejí na tom, jestli víme, kde je to skutečné „doma“ a kdo nás drží v dlani. Proto také obě tyto kapitoly končí hodně inspirativní výzvou k odvaze k životu. „Hle položil jsem před tebe požehnání i kletby, život a smrt. Miláčkové moji, volte život…“

A komu to nestačí nebo připadá moc složité, tomu jen připomenu starý židovský vtip. Přijde chudák žídek za rabínem, že život není k žití. Stavení malé, dětí jak máku, všude vřískot, tlačenice, ani koutek na meditaci a modlitbu. Rabín nešťastníkovi doporučí, ať si do té spoušti přibere ještě kozu, šest slepic a jalovici. Žídek poulí oči, jako tehdy já nad dědouchem, ale poslechne. Uplynou tři neděle a oba – tedy rabín a žídek se potkají ve štetlu.

„Tak co, jak jde život?“ zajímá se rebbe.

„Hrůza, nevím, jestli jste mi poradil úplně nejlíp,“ přiznává se utrápený hospodář.

„No tak teď tu kozu, slepice a jalůvku zase vypusť na dvůr...“

Ještě ten večer přiběhl žídek na rabinátu s košíkem vajec na poděkování a hlavně velkým žehnáním a velebením: „Rebbe, vy jste vážně veliký cadik! Takovej klid, co mám teď doma, přesně po tom jsem toužil!“

Odvaha k životu? Vidět ho jakopoloplnou sklenku. Ne poloprázdnou. Protože tak i tak je nádherný, ale neuvěřitelně krátký. Odvahu!

Jaroslav Achab Haidler, Holešov

Civilní židovství na festivalu

25. července 2024

Holešovský festival židovské kultury Ha-Makom je samozřejmě – a je to správné – zaměřen na to, co židovství odlišuje a odlišovalo od „českého mainstreamu“. Na judaismus, ortodoxní židovské zvyky, historii židovského národa, specifickou židovskou hudebnost, holocaust apod. V záplavě těchto zásadních informací se ale poněkud ztrácí fakt, že židovskou přítomnost v Evropě od konce 18. století do první poloviny století 20. asi nejvíc ovlivňovala haskala – židovské obrození. Jeho cílem bylo přetvořit židovský kulturní a náboženský život v duchu moderních idejí, integrace do evropské společnosti, nárůst podílu sekulárního vzdělání. Zejména po roce 1848, kdy se konečně židé stali rovnoprávnými občany ve vyspělých státech střední a západní Evropy, se řada židovských vzdělanců, umělců a podnikatelů stává špičkovými představiteli oněch národních mainstreamů zemí, ve kterých žijí. Pravda, jsou „trošičku“ jiní, vliv jejich tisícileté historie a kultury, zkušeností z masivního pronásledování a utlačování je ovlivňuje, ale především se stávají vrcholnými představiteli moderní evropské (a později i světové) kultury a vědy. Díky svým schopnostem, inteligenci, fantazii představují vrchol intelektuální společnosti. Jen náhodně vybráno – Albert Einstein, Karel Marx, Robert Oppenheimer, Otto Hahn, Marc Chagall a tisíce dalších židů ve světovém měřítku, Franz Kafka, Karel Poláček, Ota Pavel, Hugo Haas a stovky dalších českých židů tvoří základ národních i internacionálních kultur. Nejinak tomu bylo v Holešově. Zejména původem židovští podnikatelé – továrníci Abraham Zwillinger, Lazar Graetzer, rodina Beerova, E. M. Batscha, Žofie Helsnerová a samozřejmě bratři Kohnové a další prakticky vybudovali holešovský průmysl a stali se skutečnými holešovskými – moravskými „otci zakladateli“ moderního Holešova, a to nejen v oblasti průmyslu a obchodu, ale například i architektury města.

V kulturní oblasti se stal zářným příkladem podílu židovských obyvatel města Holešova na rozvoji české kultury Max Winder. Narodil se v roce 1854 v Kolíně. Protože pocházel z ortodoxní židovské rodiny, měl původně nastoupit dráhu rabína. Byl ale otevřený všem, nejen židovským podnětům, a proto vystudoval českou reálku, ze které postoupil na pražskou polytechniku. Zajímal se během studia o českou literaturu, sám literárně tvořil a dostal se do okruhu pražských básníků a spisovatelů. Na radu básníka Adolfa Heyduka vystudoval německý učitelský ústav a působil jako učitel na německých školách, přičemž stále literárně tvořil především česky. Zcela nejdéle působil od roku 1896 do roku 1919 jako učitel a později jako řídící učitel na holešovské německé škole v židovském městě. Zde psal česky básně a divadelní hry.

Unikátní je příhoda z posledního protižidovského pogromu v Holešově v roce 1918 – pogromisté vtrhnuli i do chudobného Winderova příbytku a požadovali po už stařičkém řídícím učiteli peníze a cennosti. Když se bránil, že sám je chudák a nic nemá, pogromisté to nebrali v potaz, protože se prý nedělají žádné rozdíly. Nakonec se Windera zastali sami Holešováci s tím, že se jedná o významného českého básníka. V Holešově vyrůstal i syn Maxe Windera, Ludwig Winder, jeden z nejvýznamnějších autorů pražské německy píšící školy, jejímž nejznámějším představitelem je Franz Kafka. Řada děl Ludwiga Windera, zejména román Následník trůnu, patří do zlatého fondu české (německy psané) literatury. Sám Max Winder se po zrušení holešovské německé školy v roce 1919 odstěhoval na penzi do svého rodného Kolína, ale pohřbít se nechal v Holešově.

Je potěšující, že do programu letošního ročníku Festivalu židovské kultury Ha-Makom se podařilo zařadit na čtvrtek 25. července od 19.30 hodin v Šachově synagoze scénickou rekonstrukci veselohry Maxe Windera Feuilleton. Konverzační komedie, podaná bez úprav v krásném českém jazyce přelomu 19. a 20. století, přiblíží svět českých vzdělanců a literátů končícího „dlouhého století“, které bylo násilně přerváno událostmi první světové války a později ještě strašlivějším šílenstvím nacistického šoa, které znamenalo konec tak nadějného rozvoje židovského podílu na rozvoji evropské a světové kultury a vědy.

Karel Bartošek, Holešov

Připomínka 250. výročí „prvního pogromu“

24. července 2024

Letos na konci března jsme si v Holešově připomněli smutné výročí zavraždění křesťanské dívky Josefy Trnkové židem Abrahamem Aaronem následované prvním holešovským pogromem proti židům, který se odehrál v roce 1774.

Tradiční počítání holešovských pogromů podle roku události (1774, 1850, 1899 a 1918) zavedl ředitel holešovského muzea Josef Svátek.

Ve skutečnosti ale nevíme, jestli událost roku 1774 byla opravdu prvním pogromem proti holešovským židům – nařízení z roku 1599, že kdo z obyvatelů Holešova by činil židům křivdu, bil je, nebo je bít chtěl, ten musí zaplatit vrchnosti pokutu deset dukátů, naznačuje, že už v 16. století se soužití mezi židy a křesťany občas zvrhlo v násilí. Pogrom roku 1774 je však nejstarší ze zdokumentovaných holešovských pogromů. Dochovala se úřední hlášení, výslechy pachatelů a rozsudky s výší trestu. Rovněž tak se dochovala hlášení, výslechy a rozsudek v případě vraždy, která pogromu předcházela. A dochoval se také opis kroniky, kterou napsal očitý židovský svědek.

Přesto jsou události roku 1774 zahaleny řadou nejasností. Příčinou je především skutečnost, že výše uvedené dokumenty dosud žádný historik systematicky nezpracoval. Není divu – nejenže tehdejší písaři používali jiný typ písma než my dnes, navíc ani jejich rukopis nepatří mezi nejpečlivější. V 19. století se tak o událostech šířily ponejvíc ústně tradované legendy plné předsudků a mýtů, které se pak autoři ve 20. století pokoušeli vyvracet spíše ideovými argumenty než konkrétními důkazy. Pro poznání tehdejších událostí učinil patrně nejvíce středoškolský profesor Roland Schwarz, který v roce 1965 uveřejnil Příspěvek k dějinám židů v Holešově a doplnil jej o překlad šesti historických dokumentů. Potíž je v tom, že jen v okresním archivu se nachází 34 dokumentů k událostem roku 1774 a v zemském archivu se jich nachází možná dvakrát tolik. Toto nedostatečné využití pramenů pak vede k pochybnostem. Co se vlastně tehdy stalo? A stalo se vůbec něco?

Někteří autoři (například Josef Svátek nebo Jaroslav Klenovský) tak píší o „údajné vraždě“, čímž naznačují, že se vražda možná ani nestala, nebo že se nestala v židovském městě. Jiní autoři zase následný pogrom nepovažují za „opravdový“ pogrom, neboť včasný zásah vrchnosti a duchovenstva prý zabránil nejhoršímu – „první pogrom“ se tak prý odehrál až roku 1899. Překvapivě takto soudil například poslední holešovský rabín Jakob Freimann nebo kronikář František Zapletal.

Také já si dovolím zapochybovat – můžeme bez výhrad věřit překladu dokumentů, které před šedesáti lety přeložil profesor Roland Schwarz (jakkoliv byl jeho Příspěvek záslužný)? Vezměme si jako příklad místo vraždy – profesor Schwarz (a po něm mnozí další) napsal, že se vražda odehrála v židovském městě, v domě č. 41. Dosud rozluštěné protokoly však hovoří pouze o domě žida Aarona. Číslo 41 se objevuje v zápise v katolické úmrtní matrice z roku 1774, ale v poněkud jiném kontextu: „… in Civitate Judeorum Sub No.: ___ Quadraginta et uno vulnere afecta, mortua inventa est…“ Česky: „… v židovském městě v č. ___ byla nalezena mrtvá, zasažená jedenačtyřiceti ranami…“ Kaplan, který úmrtí zapisoval, chtěl později doplnit i číslo domu, kde byla mrtvá nalezena, a nechal si v textu mezeru. O století později se vynechané místo „ztratilo v překladu“ a ze 41 smrtelných ran se stal dům č. 41. Chyba vznikla už v 19. století, ale přetrvává dodnes.

Kolik podobných překvapení nás ještě čeká, než se podaří přeložit všechny dobové dokumenty? A dozvíme se někdy celou pravdu?

Jan Machala, Holešov

Neznámý skladatel a výtvarná instalace oživí plácek před synagogou

23. července 2024

Uvědomujeme si, že židovské památky v Holešově svou vzácností snadno svádějí dramaturgii festivalu k tomu, aby se orientovala především na ně, ale letošní ročník chceme věnovat také ostatním místům v bývalé židovské čtvrti; místům, která byla dříve trochu přehlížena.

V praxi se tato snaha zapojit méně známá místa projevuje netradičními akcemi v programu – jde o divadelní procházku archa Noemova kolektivu juis, noční komentovanou prohlídku zaniklé Nové synagogy, ale také například zvukovou instalaci, která je věnována dílu Huga Kaudera, židovského hudebního skladatele a rodáka z nedalekého Tovačova. Ten vyrůstal na Moravě a po studiu ve Vídni byl nucen v roce 1938 emigrovat do Spojených států.

Ve spolupráci s Barbarou Bechtolsheim, německou překladatelkou a ředitelkou Hugo Kauder Society, vzniklo jedinečné umělecké dílo, které návštěvnictvu festivalu představuje nepříliš známou osobnost tohoto hudebního skladatele. Jde o první zvukovou instalaci, která otevírá dlouhodobý cyklus Utichlé smyčce, který v rámci festivalu Ha-Makom bude prezentovat méně známá hudební díla, která jsou spojena s židovskou hudbou. „Kauder pocházel z židovské rodiny, což výrazně ovlivnilo jeho život. Právě v jeho zkušenosti ze života v emigraci vidíme spojení s tématy, která na festivalu chceme akcentovat – jde o odcizení a samotu, ale také o potřebu snít o vlastním životě a neustále hledat naději,“ vysvětluje dramaturgický tandem, který stojí za touto instalací.

Letošní ročník festivalu, který nese podtitul „nebát se žít“, přinese do veřejného prostoru v holešovské židovské čtvrti také výtvarnou intervenci – jde o výstavu Anny Tomšů a Aleny Vaculíkové. Výstava Krajina neklidu tematizuje především napětí mezi sny o lepším světě a traumaty, kvůli kterým se tyto sny hroutí. Výstava se společně s hudbou Huga Kaudera doplňuje a společně tyto dva zásahy do veřejného prostoru vytvářejí snovou krajinu, ve které jsme všichni otevřeni společnému učení se o našich vzájemných vztazích.

Uchopit to, co pro město Holešov znamená židovská kultura, je složité. My se především snažíme vytvořit prostor, ve kterém lze otevřeně a bezpečně mluvit o tom, co máme společné, ale také o tom, čím jsme jedineční.

Obě instalace budou návštěvníkům přístupné od 23. do 27. července v čase 10.00–20.00 hodin.

Hugo Kuhl, Holešov

Do Holešova se vrátili dobrovolníci, opět pomáhají uklízet židovský hřbitov

22. července 2024

Do Holešova se po roční pauze vrátili dobrovolníci. Od středy 17. července 2024 pomáhají s úklidem a údržbou židovského hřbitova. Jejich hlavní pracovní činností je úklid chodníků, pletí, sekání a hrabání trávy. Pomáhají také v Šachově synagoze a zapojí se do příprav a organizace Festivalu židovské kultury Ha-Makom, který začne v úterý 23. července 2024. Díky řadě setkání, například při grilování, poznávají i místní komunitu a čeká je také tradiční oběd s představiteli města.

Mezinárodní dobrovolnický projekt, tzv. workcamp, letos přilákal do Holešova šest účastníků, a to z Itálie, Německa, Španělska a Ukrajiny. Všichni dorazili s cílem pomoci a s větším či menším povědomím o historii židovství ve střední Evropě. Workcampy mají přitom v Holešově letitou tradici a dobrovolníci, mnohdy z celého světa, přijíždějí každý rok v červenci. Výjimkou byl rok 2023, kdy se projekt nemohl uskutečnit z technických důvodů, a rok 2021, do kterého zasáhla pandemie.

Workcamp pořádá nezisková organizace INEX – Sdružení dobrovolných aktivit, z. s. ve spolupráci s Městským kulturním střediskem Holešov, které spravuje  židovské památky a pořádá zmíněný festival.

Nezisková organizace INEX se mezinárodním dobrovolnictvím a mezikulturním vzděláváním zabývá od roku 1991. Ve spolupráci s místními partnery je na letošní sezónu  v České republice naplánováno dvacet šest workcampů. Vedle Holešova jsou zastoupeny projekty na obnovu kulturně-historických památek, ekologii, pomoc místním komunitám a práci se znevýhodněnými lidmi a seniory. Do Česka takto každoročně přijíždí asi tři sta zahraničních dobrovolníků z celého světa. INEX zároveň vysílá české dobrovolníky na obdobné projekty do zahraničí. Financování INEXu je vícezdrojové a závislé i na příspěvcích od individuálních dárců a firem.

Dana Podhajská, Holešov

Holešov: velký festival na malém městě

31. července 2023

Holešov mne nejspíš nikdy nepřestane fascinovat. Nevím, čím to je. Podobně hovořili i jiní návštěvníci festivalu židovské kultury, který se letos konal (věřte nebo ne) už po třiadvacáté a můžeme ho tímto jmenovat nejstarším festivalem židovské kultury v Česku. Takže nejsem sama.

Holešov je daleko, předaleko. Až u Zlína. Sousta hodin strávených za volantem nebo ve vlaku ale stojí za to. Městečko malebné, leč malé, přejdete kolem a kolem za pár desítek minut. Pokud minete to podstatné, nic moc ve vás nezanechá a rádi pojedete dál: nuda! Pokud ale víte kam sáhnout a hlavně kdy a kde hledat, budete ohromeni stejně jako já.

Holešov totiž vždycky koncem července ožije na necelý týden vším, co se nějak týká židovství. Datum festivalu není náhodné: koncem července 1942 došlo v tomto tradičně židovském městě (na druhý pokus, prvnímu úspěšně zabránili místní hasiči) k vypálení druhé , tzv. Nové synagogy v Holešově. Organizátoři prvního ročníku si toto datum chtěli připomenout a bylo to.

Od té doby se možná spousta věcí změnila, mnohé ale zůstává neměnné. Festival stále dělají nežidé pro nežidy, čím dál častěji se ale objevují a do programu se zapojují i židé, a to nejen z Moravy. Každý ročník je jiný a má co nabídnout: přednášky, koncerty, workshopy, výstavy. Jedná se o poměrně malou akci, o to více mne fascinuje nadšení místních.

Sedím v restauraci na holešovském zámku, která každoročně během festivalu připravuje „židovská“ jídla, která samozřejmě nejsou košer, ale běžnému (nežidovskému) návštěvníkovi festivalu představí klasická jídla židovské kuchyně.

„Židovské brambory? Co to je?“ ptám se servírky.

„No to jsou brambory připravené na židovský způsob,“ odpoví.

Později zjistím, že se jedná o něco jako lečo smíchané s vařenými bramborami. Několik návštěvníků festivalu se mne na tohle jídlo ptalo a byli udiveni, že ho neznám: židovské brambory? Vážně neznáte? To tady frčí!

Bude to nejspíš tím, že k zámecké kuchyni mám jisté výhrady a nejsem jejím návštěvníkem příliš často. Rychle letím očima po jídelním lístku: další na řadě je židovský řízek.

„To je běžný krůtí řízek, ale maso se před smažením natře česnekem,“ zní odpověď. Aha. To mi ještě nikdo nevyprávěl.

Přitom vypráví místní děvče, které židy zná nejspíš jen z vyprávění o rabínu Šachovi, kterému naslouchalo ve škole a který zde v Holešově zemřel a jeho hrob vábí židy z široka daleka. Přesto se snaží, je milá a na požádání ochotně vysvětlí oddělování masa od mléka (v průběhu festivalu prý dodržují i v zámecké kuchyni), zná princip šouletu a ví, proč v kuchyni momentálně nedostanete vepřové. Za mne na maloměsto kdesi na východní Moravě neskutečný úspěch.

Který ovšem pokračuje, poodejdeme-li kousek od holešovského zámku a natrefíme-li na tzv. Šachovu synagogu. Prastará a zvenku naprosto nezajímavá budova vás donutí k úžasu, jakmile vejdete: dýchá a žije si naprosto svůj vlastní život. Je jako svět ve světě: jedinečná, ztracená, ale sama sebou. Cítí, uchvacuje, věří. Historie vás obejme a nepustí. Nebo alespoň mne nepustila. A to za ní jezdím už deset let. Hebrejské nápisy na stěnách, starodávná bima (jsme v synagoze ze 16. století), nádherné kování...nepřestává fascinovat.

A hned vedle, přímo v synagoze, se odehrává i program festivalu: vstup, cizinče, a uč se!

Přednáška stíhá přednášku nebo workshop, program je nabitý a v ničem si nezadá s jinými festivaly: přednášející jsou místní odborníci na historii i židovskou kulturu, střídají je ovšem židovští přednášející od Karlových Varů přes Prahu až po Olomouc: tento festival prostě spojuje: a to je na něm to úplně nejlepší. Spojuje židy a nežidy, odborníky i naprosto laické publikum.

Sotva máte čas dát si kávu nebo čaj, na večeři rychle někam poblíž, a už startuje další číslo programu: hřbitov, na kterém je pohřbený sám veliký rabín Šach a vábí tak mnoho příznivců z celého světa. Jdeme se podívat, teď je to dovoleno, o šabatu se to nesmí, návštěvníci jsou instruováni a automaticky vedeni k tomu, aby respektovali jinou (v tomto případě židovskou) mentalitu, což ve finále působí neopakovatelným dojmem: automaticky se ptají, zda je něco povoleno či ne, zda mohou to či ono…

Nejkrásněji spojuje samozřejmě hudba, a té je na festivalu vždy dost a dost. Tento rok přijeli (místní říkají dojeli) Weissovi alias Hoškovi, celá rodina, včetně dědečka, maminky, tatínka a čtyř dětí – vnoučat: prostě koncert! Synagoga byla narvaná k prasknutí a přála bych vám zažít to! Místní si o tom vyprávěli ještě druhý den v samoobsluze, ale to my samozřejmě necháme stranou, byl přece šabat.

Myslím si, že nic tak nespojí různé kultury jako podobný festival na malém městě. Troufnete si tipnout, kolik bude na takovém městě antisemitů? Já ano: méně než jinde. A o tom to je. Nebo ne?

Jana Žáčková, Plzeň

Kámen zmizelých za manžele Bergmannovi, Holešov čeká pietní akt

24. července 2023

Kamila a Alfred Bergmannovi a jejich tři děti patří k naprostým výjimkám, které se po válce vrátily z koncentračních táborů. Přesně před sedmdesáti lety, v lednu 1943, bylo z Holešova nuceně transportováno dvě stě sedmdesát dva židovských obyvatel, po více než dvou letech utrpení se jich vrátilo jen dvacet. Těm, kteří přežili, budou zítra 25. července před Šachovou synagogou symbolicky položeny „kameny zmizelých“. Na pietní akt přijede také vnučka manželů Bergmannových Eva Šašková se synem Petrem.

Otec Evy Šaškové, syn Kamily a Alfreda Bergmannových, přežil Osvětim vlastně zázrakem. Pamětníci vzpomínají na jeho vyprávění, že se na rozdíl od dalších čtyř sourozenců zachránil úkrytem v sudu. Rodiče s dvěma nejmladšími dětmi zůstali celou dobu v Terezíně, transportu na smrt se vyhnuli jen díky otci, který byl německý válečný veterán z první světové války.

Otec Evy Šaškové, syn Kamily a Alfreda Bergmannových, přežil Osvětim vlastně zázrakem. Pamětníci vzpomínají na jeho vyprávění, že se na rozdíl od dalších čtyř sourozenců zachránil úkrytem v sudu. Rodiče s dvěma nejmladšími dětmi zůstali celou dobu v Terezíně, transportu na smrt se vyhnuli jen díky otci, který byl německý válečný veterán z první světové války.

Kamila Bergmannová bohužel zemřela již tři roky po válce na selhání srdce. Bolest ze ztráty čtyř děti, které zahynuly v Osvětimi, byla příliš velká. Invalidní Alfred Bergmann zemřel o osm let později, v roce 1955. Následovala rekonstrukce synagogy, která přešla do majetku města Holešova a v roce 1964 byla otevřena jako památka.

Dana Podhajská, Holešov

Bima a schránka na tóru, jedinečnost holešovských památek stále překvapuje

18. července 2023

Stojí uprostřed synagogy a určitě ho nepřehlédnete. Bohatě kovaný altán, který ale altánem není. Mluvíme o takzvané bimě, vyvýšeném místě v synagoze, do kterého se vstupuje po schůdkách a ze kterého se čte svitek tóry a promlouvá rabín. Uvidíte ji ovšem málokde. Tento dnes již téměř nevídaný prvek uprostřed synagog si na území Česka prohlédnete ve Staronové synagoze v Praze nebo v Šachově synagoze v Holešově. Na letních toulkách po Evropě bimu najdete také v Krakově.

„Naše bima je původní z osmnáctého století a je skutečně vzácná. Kromě Prahy neznám synagogu, která by ji měla v originále zachovanou a je pro to jednoduché vysvětlení. V rámci modernizací synagog byly bimy v minulosti odstraňovány samotnými židovskými komunitami. Ty, které zůstaly, byly odstraněny v době socialismu, kdy synagogy začaly sloužit jiným účelům, třeba jako skladiště. Dnes na těch místech není nic, jen rovná plocha. Holešov toho byl naštěstí ušetřen,“ konstatuje správce a průvodce po holešovských židovských památkách Vratislav Brázdil.

Holešovská kovová konstrukce kolem bimy je ještě honosnější než zmíněné v Praze nebo Krakově. Železné ornamenty vyúsťují z osmihranného zábradlí a pod stropem se sbíhají do jednoho bodu v podobě měděné vázy s květy. Kromě toho, že při vstupu do modlitebny okamžitě upoutá vaši pozornost, ukrývá v sobě skutečnou raritu – skříňku na tóru. Tu Vratislav Brázdil už vůbec nikde v Česku nenašel a nenajde ji ani vyhledávač ve vašem počítači. „Tuto skříňku na tóru vidí poprvé i samotní Židé, kteří k nám přijíždějí,“ dodává holešovský průvodce.

Šachově synagoze se autenticita rozhodně upřít nedá. Genius loci vychází z dochovaných původních prvků po rekonstrukci v 18. století a jedinečnost památky podtrhuje. Jistě tomu napomohl fakt, že holešovská židovská modlitebna byla za socialismu jako jedna z mála zrekonstruována a otevřena pro veřejnost. Před strastiplným osudem přebudovat ji na dílnu či sklady ji uchránil objev tehdy nevídané výzdoby polského typu, kterou dnes už známe i z jiných synagog.

„Lidem ukazujeme nejen výzdobu a zmíněnou bimu, ale také třeba původní podlahy, dřevěné desky s modlitbami po obvodu stěn, což také není v synagogách vídané, nebo původní svatostánek,“ doplňuje průvodce.

Co se v Holešově naopak nedochovalo, jsou původní lavice. Paradoxně zmizely až v 60. letech kvůli obyčejné lidské chybě. Nahradily je jiné, samozřejmě dobově odpovídající. Dnes stejně jako všechno ostatní, co v Šachově synagoze můžete vidět, slouží nejen k modlitbám židovských poutníků, ale třeba také k posezení během přednášek, koncertů a šabatu Festivalu židovské kultury.

Dana Podhajská, Holešov

Festival židovské kultury částečně v tichu, protíná jej smuteční den

11. července 2023

Festival židovské kultury Ha-Makom je stálicí holešovského letního programu, letos připravujeme již 23. ročník, který bude zahájen 25. července. Stejně jako každý rok, je i letos festival opatřen podtitulem a tematickým zaměřením. Letošní téma „Kudy kam“ vysvětluje průvodní slovo Achaba Haidlera: „Kudy kam - otázka, kterou si v životě klademe asi každý. A nejen, když selže navigace. Moderní doba a moderní dějiny s sebou přinesly nové výzvy. Pochopitelně i židům. Svobodný přístup k podnikání a dokonce i do politiky, a s tím spojené pokušení konvertovat.“

Festival židovské kultury si klade za cíl seznamovat veřejnost s židovstvím ve všech svých podobách, proto i letos připravujeme část odbornější, kdy se zájemci mohou prostřednictvím přednášek dozvědět více o životě Židů a jejich svátcích, část atraktivní, kdy návštěvníky s energií sobě vlastní Achab Haidler provede židovských hřbitovem nebo obřadně představí svátek šabat. Třetí částí festivalu pak je hudba a zábava, kterou bude letošní program obsahovat až v pátek a sobotu, o to zajímavější ale bude.

Podařilo se totiž do Holešova pozvat nejlepší slovenskou klezmerovou kapelu Pressburger Klezmer Band, která patří mezi přední představitele evropské scény world music. Kromě toho se mohou účastníci festivalu těšit na Big Band Holešov, tentokrát ve spojení s Janem Smigmátorem, nebo tradiční Koncert při svíčkách, na kterém bude znít židovská hudba pro dvě violoncella. Hudební vystoupení pak doplní Taneční soubor Hradišťan se scénickým zpracováním chasidských tanců.

Důvodem, proč budou koncerty pořádány až v posledních dvou dnech festivalu, je uctění historicky ustanoveného smutečního dne Tiša be-av. Devátý den měsíce av je považován za nejtragičtější den židovského kalendáře. Spolu s Jom Kipur jsou považovány za emocionální vrcholy židovského roku. Tradičně je tento den tím nejtemnějším a nejsmutnějším dnem v roce, drží se půst a nekonají se oslavy. Také o něm se bude na festivalu mluvit.

Festivalem se budou prolínat také připomínky dalších výročí, například 500. výročí první zmínky o holešovských židech, 130. výročí Nové synagogy, smutné výročí transportu „Cn“ nebo 75. výročí vzniku Státu Izrael. V souvislosti s tím pořadatelé věří, že do Holešova opět dorazí velvyslankyně Státu Izrael J. E. Anna Azari. Jelikož je židovství představováno komplexně, nebude ani letos chybět židovská kuchyně či jiné ochutnávky, výuka tanců nebo filmotéka.

Nad festivalem převzal záštitu ministr kultury Mgr. Martin Baxa a Velvyslanectví Státu Izrael.

Hana Helsnerová, Holešov