Holešov: velký festival na malém městě
Holešov mne nejspíš nikdy nepřestane fascinovat. Nevím, čím to je. Podobně hovořili i jiní návštěvníci festivalu židovské kultury, který se letos konal (věřte nebo ne) už po třiadvacáté a můžeme ho tímto jmenovat nejstarším festivalem židovské kultury v Česku. Takže nejsem sama.
Holešov je daleko, předaleko. Až u Zlína. Sousta hodin strávených za volantem nebo ve vlaku ale stojí za to. Městečko malebné, leč malé, přejdete kolem a kolem za pár desítek minut. Pokud minete to podstatné, nic moc ve vás nezanechá a rádi pojedete dál: nuda!
Pokud ale víte kam sáhnout a hlavně kdy a kde hledat, budete ohromeni stejně jako já.
Holešov totiž vždycky koncem července ožije na necelý týden vším, co se nějak týká židovství. Datum festivalu není náhodné: koncem července 1942 došlo v tomto tradičně židovském městě (na druhý pokus, prvnímu úspěšně zabránili místní hasiči) k vypálení druhé , tzv. Nové synagogy v Holešově. Organizátoři prvního ročníku si toto datum chtěli připomenout a bylo to.
Od té doby se možná spousta věcí změnila, mnohé ale zůstává neměnné. Festival stále dělají nežidé pro nežidy, čím dál častěji se ale objevují a do programu se zapojují i židé, a to nejen z Moravy. Každý ročník je jiný a má co nabídnout: přednášky, koncerty, workshopy, výstavy. Jedná se o poměrně malou akci, o to více mne fascinuje nadšení místních.
Sedím v restauraci na holešovském zámku, která každoročně během festivalu připravuje „židovská“ jídla, která samozřejmě nejsou košer, ale běžnému (nežidovskému) návštěvníkovi festivalu představí klasická jídla židovské kuchyně.
„Židovské brambory? Co to je?“ ptám se servírky.
„No to jsou brambory připravené na židovský způsob,“ odpoví.
Později zjistím, že se jedná o něco jako lečo smíchané s vařenými bramborami. Několik návštěvníků festivalu se mne na tohle jídlo ptalo a byli udiveni, že ho neznám: židovské brambory? Vážně neznáte? To tady frčí!
Bude to nejspíš tím, že k zámecké kuchyni mám jisté výhrady a nejsem jejím návštěvníkem příliš často. Rychle letím očima po jídelním lístku: další na řadě je židovský řízek.
„To je běžný krůtí řízek, ale maso se před smažením natře česnekem,“ zní odpověď. Aha. To mi ještě nikdo nevyprávěl.
Přitom vypráví místní děvče, které židy zná nejspíš jen z vyprávění o rabínu Šachovi,kterému naslouchalo ve škole a který zde v Holešově zemřel a jeho hrob vábí židy z široka daleka. Přesto se snaží, je milá a na požádání ochotně vysvětlí oddělování masa od mléka (v průběhu festivalu prý dodržují i v zámecké kuchyni), zná princip šouletu a ví, proč v kuchyni momentálně nedostanete vepřové. Za mne na maloměsto kdesi na východní Moravě neskutečný úspěch.
Který ovšem pokračuje, poodejdeme-li kousek od holešovského zámku a natrefíme-li na tzv. Šachovu synagogu. Prastará a zvenku naprosto nezajímavá budova vás donutí k úžasu, jakmile vejdete:
dýchá a žije si naprosto svůj vlastní život. Je jako svět ve světě: jedinečná, ztracená, ale sama sebou. Cítí, uchvacuje, věří. Historie vás obejme a nepustí. Nebo alespoň mne nepustila. A to za ní jezdím už deset let. Hebrejské nápisy na stěnách, starodávná bima (jsme v synagoze ze 16. století), nádherné kování...nepřestává fascinovat.
A hned vedle, přímo v synagoze, se odehrává i program festivalu: vstup, cizinče, a uč se!
Přednáška stíhá přednášku nebo workshop, program je nabitý a v ničem si nezadá s jinými festivaly: přednášející jsou místní odborníci na historii i židovskou kulturu, střídají je ovšem židovští přednášející od Karlových Varů přes Prahu až po Olomouc: tento festival prostě spojuje: a to je na něm to úplně nejlepší. Spojuje židy a nežidy, odborníky i naprosto laické publikum.
Sotva máte čas dát si kávu nebo čaj, na večeři rychle někam poblíž, a už startuje další číslo programu: hřbitov, na kterém je pohřbený sám veliký rabín Šach a vábí tak mnoho příznivců z celého světa. Jdeme se podívat, teď je to dovoleno, o šabatu se to nesmí, návštěvníci jsou instruováni a automaticky vedeni k tomu, aby respektovali jinou (v tomto případě židovskou) mentalitu, což ve finále působí neopakovatelným dojmem: automaticky se ptají, zda je něco povoleno či ne, zda mohou to či ono…
Nejkrásněji spojuje samozřejmě hudba, a té je na festivalu vždy dost a dost. Tento rok přijeli (místní říkají dojeli) Weissovi alias Hoškovi, celá rodina, včetně dědečka, maminky, tatínka a čtyř dětí – vnoučat: prostě koncert! Synagoga byla narvaná k prasknutí a přála bych vám zažít to! Místní si o tom vyprávěli ještě druhý den v samoobsluze, ale to my samozřejmě necháme stranou, byl přece šabat.
Myslím si, že nic tak nespojí různé kultury jako podobný festival na malém městě. Troufnete si tipnout, kolik bude na takovém městě antisemitů? Já ano: méně než jinde. A o tom to je. Nebo ne?
Autorka: Jana Žáčková, Plzeň